17.  mistrovské utkání – 27. května 2011 – FK Řeporyje

            Už jsem zažil hodně neuvěřitelného: fotbal v podání FC Barcelona, první výjezd do zahraničí bez vízové doložky, označení Michala Davida jako zpěvák, famózní tažení Sparty Ligou mistrů na podzim 2001, Nagano, rozumné nařízení z Bruselu, The Wall live, ale tohle?

Pánové! To, co jste nám předvedli v pátek v podvečer – před tím nutno smeknout tuto sestavu pokrývek hlavy:

A přitom ráno a dopoledne se neslo v hodně temném duchu. Zraněných jsme měli více než Karel Gott Slavíků, a tak jsem trochu s malou nadějí vzhlížel k obloze. Jako tradičně mě však svatý Petr, či který břídil to tam nahoře řídí, totálně zklamal a místo očekávané průtrže mračen přihnal ku Praze svěží májový deštík. Do toho všeho u Doležalů a Kociánů nezvládli logistiku, Janík přijel Desné děsně pozdě, takže se v kabině tísnilo pouze osm (8) schopných a zdravých bojovníků. Nálada však byla jako tradičně bojovná – Sam přinesl nákres útočné situace, který samozřejmě z taktických důvodů neprozradím, ani kdyby mě Číňani mučili a Mára Švenda vyjevil, že je hrozně rád fotbalistou a přidal, že jim kousek od školy bydlí jakýsi bezdomovec a vedení školy mu téměř nosí svačiny.

Ostatně moje mentální rozpoložení nejlépe ilustroval termín srazu. Nemaje nad sebou kontrolora, slepě jsem přetáhl z webových stránek Pražského fotbalového svazu původně psaný začátek v 16.00 hodin a nikterak se nepřesvědčil, zda tento na první pohled, slušně řečeno, předčasný termín opravdu sedí. V 15.15, tedy v době srazu, jsme byli kromě bludných Švendů všichni na place a marně vyhlíželi soupeře. Místo něj se po hřišti proháněli hoši o pár let vyspělejší (což nás sice po letošních zkušenostech nepřekvapuje), ale tohle bylo přece jen moc. Trapné čekání jsem vyplnil ověřujícím telefonátem a bylo mi sděleno, kdo že je tady za oslíka. No nic, příště již víme své… Dvě výhody to ale mělo. Hoši se kolektivně utužili při stolním fotbálku a šipkách a ti, kdo vyjeli později, aby stihli opravdový čas výkopu, se dostali do zácpy. Na prognostika si ovšem hrát nechci, takže se omlouvám a doufám, že řeporyjská kantýna uspokojila všechny bez rozdílu vah, věku a pohlaví.

Bez možnosti střídání jsme ještě nehráli. Připravil jsem však nouzovou variantu pro všechny případy, a to i strýčka Příhodu a tetičku Příhodovou. Náš kapitán sice nesmí běhat (doporučení lékaře), ale chytat ano. Se sudím jsem se domluvil, že po polovině poločasu, a to i s ohledem na nemožnost střídání, připravíme chvilku na občerstvení. A Máru připravil na situaci, kdy bude muset místo Honzíka do branky a Honzík za odměnu dopředu. Tato vcelku očekávaná situace nastala, ale to předbíhám.

V 17.00 hodin zadula píšťalka napříč západní Prahou a šlo se na věc. A v ten moment přistála na nohách našich hochů jakási kouzelná moc, o níž si Harry Potter s Brumbálem mohou nechat jen zdát a jakýsi Voldemort se může jít rovnou bodnout! Míč létal z nožky na nožku, leckdy se neodvratně přilepil na krásně zašněrované kopačky našich borců a snad jen abychom dali divákům vydechnout, půjčili jsme jej soupeřům, či kopli samozřejmě schválně mimo hřiště. A ještě, než přišla první přestávka na občerstvení, předvedli jsme přesně tu akci, jíž naznačoval Sam v tajném nákresu – Máťa včas přihrál, Sam byl na správném místě, lehce posunul a Sendi nezadržitelně trhal sítě a nám hlasivky.

Po této přestávce jsme museli na chvíli vystřídat Máru Švendu, jehož krční páteř byla po škole v přírodě lehce deformovaná (inu, otáčení se za jakýmkoli objektem občas přivodí nějakou tu komplikaci), takže se naplnil scénář manželů Příhodových – rukavice navlékl druhdy kapitán a Honzík se vydal do pole. Že se obraz hry nezměnil? To Vám Václav Klaus písk´! Šance se kupily výhradně na naší straně, přičemž Samovi či Máťovi chyběly doslova milimetry, Sendi byl zastaven za cenu dosti nevybíravého zákroku a při jeho další střele si soupeřův brankář patrně darebně posunul branku o metr vedle.

Pokud jsme v prvním poločase poslouchali symfonii, nyní se k tomu přidal galaktický orchestr a vyhrával, až to museli slyšet i ve Wembley, kde se v tu dobu rozkopávali jacísi van der Saarové, Rooneyové, Messiové či Iniestové… Po jednom z rohů se k míči dostal Jáchym a jeho pravá šajtle našla pravou šibenici. Máťa se následně z trestného kopu jen zastřeloval, aby nedlouho poté nabil Sendimu a bylo to 0:3. Kdybych nevěděl, že můj zrak slouží dobře (a že v létě je to obzvlášť příjemné), odcházel bych k nejbližšímu očnímu lékaři. Tohle že jsou teprve šesti až osmiletí kluci činící teprve své první krůčky v nejkrásnější kolektivní hře na světě? Bambus obrovský! Tohle byl parádní tým a naprosto dokumentoval platnost teorie, že není důležité mít v týmu 8 fotbalistů, ale mít tam celý tým. Kdybych měl vypočítávat všechny půvabné momenty, strávili byste nad čtením těchto řádků zbytek života anebo usnuli, takže to raději zkrátím. Náš brankář vytáhl dva čarovné zákroky, ale po závaru z rohu se to tam nějak blbě odrazilo a domácí aspoň snížili. Jenže následně nato se potvrdilo staré „nedáš-dostaneš“, když Mára v brance opět začaroval a z protiútoku se Sendiho turbo zastavilo neuvěřitelnou střelou z 25 metrů pod břevnem.

Do dějin špuntího fotbalu jsme se pak zapsali ještě jednou, když Mára Švenda projevil naplno své glosovací schopnosti (soupeřovo děvče netrefilo prázdnou branku), avšak narazil u pana sudího za nepochopení. No, a že na nás v Řeporyjích nebudou vzpomínat v nejlepším, jsem podtrhl já osobně, když jsem v návalu emocí odvezl klíče, ovšem byl bdělou vedoucí Ivou zachycen naštěstí ještě při nájezdu na Pražský okruh…

A nyní tradiční rubrika – srovnání s podzimním zápasem: 

+   nejlepší výkon v našich skromných, leč na zážitky bohatých dějinách

+   výsledek 4:1 zapisující se do tabulky

+   výkony za hranicí běžného i mimoběžného chápání

-    předčasný sraz

-    absence vítězného pokřiku po zápase – hoši, omlouvám se, byl jsem dojat!

Odkoučoval jsem již něco kolem tisícovky zápasů nejrůznější úrovně. Pod mým poněkud sytějším hlasem se pohybovali i prvoligoví fotbalisté, ale tohle jsem fakt ještě nezažil – velmi rád přiznám i malé dojetí po zápase a zdůrazňuji, že tady nešlo o výsledek, ale o herní projev a totální nasazení!

Našim chlapcům jsem před výkopem i o poločase kladl na srdce, že pro mě jsou jasně nejlepší fotbalisté na světě oni. To nebyla žádná fráze, ale fakt, jako že Češi mají nejlepší pivo a nejkrásnější ženy na světě a pod to se svědomitě podepisuji – howgh!

Hodnocení našich borců:

Jan Hromádko – do 13. minuty držel čisté konto, aby se poté v rámci týmového ducha vrhl do boje. Byl největším otloukánkem, dvakrát jsme ho vedli ze hřiště od bláta a byl také nejčastěji terčem darebné gravitace – to vše svědčí o tom, že jeho Sparťanské a Chodovské srdce opět bilo do správných zvonů – známka 10

Matěj Zdobnický – tato slova použiji ještě u jednoho hráče. Měl jsem občas pocit, že vidím dvakrát, a to jednou Máťu vzadu a jednou Máťu vepředu, jak si spokojeně sprintuje pro míč a nabízí jej svým spoluhráčům. Jakou lze ostatně udělit jinou známku, když asistoval u dvou gólů a vytvářel větší tlak než bulvární média – známka 10

Jáchym Horyna – je mi známo, že Tomáš Řepka končí s kariérou, ale nevím, zda není na Jáchyma ještě příliš brzy, i když výkonnostně by jej strčil už teď do batohu. Možná si fakt skočím k tomu očnímu lékaři, neboť i u něj jsem měl dojem, že na hřišti byli dva Jáchymové, čímž děkujeme rodičům za výjimečnou potenci a snad se jim odvděčil nádherným gólem dříve Rosického, nyní Horynovou šajtlí – známka 10

Jiří Marčík – usměvavý, nenápadný, ale nesmírně platný hráč znovu naplno předvedl svoje schopnosti – důrazná a přesná rozehrávka (v této atmosféře ani to nepříliš fotbalové bodlo nevadí) a neuvěřitelná vlastnost odhadnout, kam balón či protihráč poletí. Jím kopané penalty se pak stávají nočním strašákem všech brankářů od Aše po Tokio – známka 10

Marek Čížek – jak dokáže v naprosto nepřehledné spleti nohou, rukou a pupíků najít uličku k přesné přihrávce na spoluhráče, o tom mi může někdy vyprávět, poněvadž tohle nevidím ani v TV, kde (pokud mne paměť neklame) nás ještě nevysílali a navíc vydržel naprosto bez nároků na střídání celý zápas a po něm vypadal, že by si ještě zahrál – známka 10

Marek Švenda – večer měli doma určitě o čem povídat – první žlutá karta pro naše hochy (blahopřeji ke vstupu do klubu fotbalistů) za nepochopený hovězí komentář a suše proměněná penalta. Navíc dribloval jako kybernetická myška po celém hřišti a kdyby jej nezlobilo zdravíčko, určitě by ukázal ještě více ze své nevyčerpatelné škály – známka 10

Sendi Murk – pokřik jeho tatínka „turbóóóó“ musel být slyšet až ve Stuttgartu a nutno dodat, že Sendi poslouchal jak Korejec Kima. Sebral prostě balón, nahodil první kosmickou a v tu ránu viděli soupeři pouze jeho trenky. Do sítě nasypal hattrick, neprospal ani vteřinku zápasu a důstojně tak oslavil svůj jednozápasový kapitánský záskok, k čemuž mu blahopřeji a věřím, že tato drobnost nezůstane na závěrečné bez povšimnutí – známka 10

Samuel Pastierik – vynálezce vítězného signálu a jinak neúnavný bojovník ve vysoké trávě se soupeřem, s míčem a tentokrát i s počasím, protože mu to trochu podkluzovalo. To vše ale bohatě napravil svým neutuchajícím zaujetídm pro hru, asistencí u prvního gólu a Same, věř, že Tvůj signál si ponechám a nedám ho ani FBI – známka 10

Marek Salvet – vynucená herní absence jej poslala na prvních 13 minut na lavičku, ale poté převzal od Honzíka rukavice (tímto děkujeme) a začal čarovat. Vytáhl z klobouku tři vpravdě zázračné zákroky, a to mi určitě nepříjemný déšť nějaký zatemnil. Do paměti se nesmazatelně vryje jeho efektní robinzonáda předcházející našemu 4. gólu – známka 10

Diváci: ještě jednou děkuji za trpělivost, která však nakonec růže přinesla. Před hanebným deštěm se schovali do přístřešku, ale i tam odsud bylo slyšet vzdechy nadšení, rozkoše a kdoví, čeho ještě. Atmosféra zápasu je pohltila natolik, že zapomněli fotit, chodit na stranu a na pivo. Speciální ocenění pak patří našemu Danýskovi, který se promenoval po hřišti s výstavním deštníčkem a nepochybně jsme předvedli náš nejlepší výkon jen díky tomuto estetickému prvku – známka 10

            Děkuji tudíž za trenéry všem, co se podíleli na našem 8. jarním (a nejkrásnějším) zápase a panu sudímu za přestávku na občerstvení!

            Za skvělého asistenta Sendiho, vše (hlavně synův zdravotní stav) kontrolujícího Vráťu, skvostně věcnou vedoucí Ivu a fotografa Sendiho

Láďa Salvet, v Praze dne 27. května 2011

Nahoře dojatý trenér a pod ním hvězdy, před nimiž jsou Superstar vyhaslou dámou po přechodu: Sam, Honzík, Jáchym, Sendi, Jiřík, Danýsek a dole Máťa, tři Markové vedle sebe a stále ještě Danýsek.